Marabunta

hodnoceno 8x (Seznam vlastníků)

Je libo dortík nebo snad ovládnout louku?

Autor: Kew | 10.4.2024 | 9

Dvě kolonie mravenců. Jedna louka. Spousta dortíků. Tohle nemůže skončit dobře…

Marabunta je označení pro ty druhy mravenců, které nezakládají hnízda (mraveniště), ale fungují jako neustále se pohybující útvary, které sežerou vše, co po cestě potkají. A právě za dva takovéto „proudy“ mravenců si zahrajete v duelové hře známého herního designéra Reinera Knizii.

O čem to je?

Základním mechanismem hry Marabunta je krájení koláče („I split, you choose“): jeden hráč rozdělí společné zdroje na dvě hromádky a nechá svého soupeře vybrat jednu z nich. Sám pak zužitkuje tu druhou. Těmito zdroji je vždy skupina 6 kostek a 1 destičky. Získané zdroje se v každém kole generují náhodně a následně zakreslují, takže tu máme i „X & write“ („X“ píšu proto, že ve hře se jak hází kostkami, tak otáčí předem neznámá destička, takže dohromady jde vlastně o „roll & flip & choose & write“ :) ). Kromě toho Marabunta využívá taky oblíbenou mechaniku ovládání území. A ani tím jsem neprozradil úplně vše. Na to, jak je tahle hra kompaktní, se toho v ní prostě skrývá ažaž. Detailním popisem průběhu hry vás ale zatěžovat nebudu, pokud o něj máte zájem, mrkněte na popis hry.

Balení

Co do počtu komponent je sice hra poměrně skoupá (viz fotky), ale všechny jsou provedené o to kvalitněji. Jednotlivé herní desky jsou z pevného lesklého kartonu, na který se dobře píše mazacím fixem – text je čitelný, ale zároveň se i snadno maže. Sice se spojují „puzzlovitými“ zářezy, o které mám do budoucna trochu obavu, ale i kdyby povolily, na hratelnosti hry to nic neubírá. Dále jsou v krabičce různobarevné fixy, které zatím vypadají poměrně trvanlivě (a jejich součástí je i praktická mazací houbička).

Destičky jsou z poctivého kartonu, ale hře samozřejmě kralují kostky. Nejsou bohužel embosované, ale jsou „custom“ a to já vždycky velmi rád. Jsou z plastu, který je příjemný na omak, a hlavně jsou tak akorát velké na to, aby se s nimi dobře házelo, ale hlavní symboly na nich vynikly. Cením i odlišení jednotlivých barev symboly pro barvoslepé (ty jsou pak nenásilně vyobrazeny i na souvisejících územích na středové desce). I když ty jsou pravda na kostkách už poměrně malé. Pomohou ale i při horším osvětlení, při kterém rozdíly mezi pastelovými barvami kostek bohužel trochu zanikají. Krabici pak oceňuju (kromě její velikosti) za velmi prakticky koncipovaný papírový insert, díky němuž hra nepotřebuje ani jeden sáček a vše se krásně a rychle chystá i uklízí.

Jaká Marabunta je?

Začnu rovnou pochvalou – takhle má podle mě vypadat hra s mechanismem I split, you choose!

Na rozdíl od např. mnou dříve recenzovaného Království divů jsem si tady jako aktivní hráč vytváření jednotlivých „hromádek“ opravdu užil. V zásadě na stejném principu sice fungují i ostatní hry s tímto mechanismem, ale tady jsem opravdu cítil, že rozděluju vždy tak, abych s každou skupinou vymyslel co nejsmysluplnější tah, a zároveň aby ideálně soupeř vždy alespoň jednu kostku/destičku nevyužil (nebo ho to stálo „zdržení“ někde jinde). Jedním z důvodů, proč mě Marabunta tak baví, je asi to, že mi v tomhle připomíná mého oblíbeného Mozkožrouta – i tam se vždycky jako první musím zeptat sám sebe: a neuškodí mi, pokud si ode mě soupeř vezme zrovna TOHLE?

Hra zároveň umožňuje do jisté míry se rozhodovat, jakým stylem budu sbírat body. Očividným způsobem je zabírání co nejvíce území, protože každé území, které vezmu soupeři znamená rozdíl minimálně 4 bodů (jemu vždy alespoň dva seberu a sám dva získám). Můžu ale také zkusit převážně sbírat dortíky, nebo se soustředit jen na jedno až dvě území a snažit se převahu na něm co nejvíce vytěžit v tom, že ho budu „krmit“ vlaječkami, které mi za něj přinesou bodový zisk.

Samozřejmě nic z toho není bez rizika, protože třeba pravděpodobnost hodu „bodonosné“ vlaječky v potřebné barvě je prostě 1:6 a leckdy se stane, že vlaječka konkrétní barvy nepadne za celou hru ani jednou. Anebo padne, ale zrovna na „mých“ kostkách, takže je musím nejprve nabídnout soupeři… No ale zase pak můžu udělat nabídku s touto kostkou schválně mírně slabší… A pokud se soupeř chytí, budu pak koumat, co dalšího se vzniklou situací vymyslím. Protože pokud například v bodech převahy na území dojde k remíze, nedostane za něj vítězné body nikdo – a to mi na územích, z nichž nemám šanci dostat moc bodů, může vyhovovat taky.

Znovuhratelnost hry je sama o sobě velká, protože kostky prostě nikdy nepadnou stejně a destičky se nikdy nevylosují ve stejném pořadí. Ale Reinerovi to očividně nestačilo. A tak navrhl ještě druhou stranu desky, kde je barva jednoho z území rozptýlená po celém plánu, takže kostky této barvy (modré) získávají další taktickou hodnotu. V souvislosti s pohybem po herním plánu mi kromě toho také přijde jako velice vtipný nápad použití kostky s hodnotou „0“. Ta vám sice nepřinese žádnou převahu na území, ale můžete ji zakreslit na libovolnou barvu hexu. „Nuly“ totiž nemají na žádné z kostek barvu, a můžete je tak využít k tomu, abyste překlenuli hexy, které vám nemají co přinést, nebo třeba na to, abyste odřízli soupeře od klíčového území. Jedním z principů hry je totiž tvorba souvislého „hada“ z jednotlivých hexů – pokud chcete začít zakreslovat na novém místě herního plánu, něco vás to bude stát.

Tím se volně dostáváme k bedýnkám. Tyto jednorázové „powerupy“ vám umožní ohnout základní pravidla hry. Sami si můžete volit, které bonusy získáte – zda přímé body, dortíky, silná čísla libovolné barvy nebo právě možnost „vynořit“ se na jinak odlehlé části herního plánu. Samozřejmě ani tady nezůstala rubová strana desek hráčů ležet ladem, takže máme k dispozici dvě různé sady těchto bonusů. A ano, i tady platí to, co u kostek výše – pokud se bedýnky rozhodnou nepadat, prostě už do konce hry daný bonus nedokončíte. I to je život.

Zároveň vám hra umožňuje ovlivňovat tempo: vzhledem ke třem odlišným podmínkám konce hry se můžete snažit hru buď urychlit, pokud máte pocit, že jste právě na koni, nebo naopak zpomalovat tak, abyste dohnali ztrátu na soupeře. Nejde to samozřejmě donekonečna – přece jen jde o filler s herní dobou okolo 30 minut. Ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud v tomhle ohledu zahrajete (rozdělíte) chytře a budete mít trochu štěstí na kostky v následujícím hodu soupeře, může vás jedno kolo navíc bodově „vykopnout“ před soupeře.

Při čtení výše uvedeného si uvědomuju, že dost možná bude spousta z toho, co na hře chválím, některé hráče frustrovat – budou celou dobu čekat na konkrétní kostku, budou počítat s tím, že hru ukončí v přesně daném okamžiku (tj. tehdy, kdy jim to zrovna bude nejvíc vyhovovat), budou spoléhat na to, že nikdy nedojde k tomu, že jim na kostkách padne varianta, kterou prostě nejde „dobře“ rozdělit a vždy soupeři nějak pomohou. Tohle ale já od této hry nechtěl, a tak mi její částečná nepředvídatelnost nejen nevadí, ale vlastně mě i baví. Ale aby to nevyznělo špatně: nemyslím si, že výsledek partie bude zcela náhodný – zkušenější hráč bude mít určitě nad nováčkem výhodu.

Což mě přivádí na (snad) poslední myšlenku ohledně toho, co jsem vám o Marabuntě chtěl sdělit: z očividných důvodů neobsahuje sólový mód. Takže musíte najít někoho, koho bude bavit stejně jako vás. Ale troufám si tipnout, že pokud vás baví například výše zmiňovaný Mozkožrout, mohla by i Marabunta zabrnkat na podobnou strunu. Za mě jde o velmi osvěžující interaktivní kombinaci „… a zapiš“ (tedy mechanismu, který právě kvůli jeho solitérnosti zas tak nemusím) a „I split, you choose“ (což je např. podle tohoto videa jeden z nejméně užívaných mechanismů v deskovkách vůbec; zajímalo by mě, jestli se právě tímto Reiner neinspiroval a neodstartuje to nějaký nový trend, podobně jako se to stalo právě u her „X & write“).

Pokud bych měl zmínit nějaká negativa (kromě výše zmíněných možných problémů s barvou kostek a těch sporných/situačních preferencí), asi bych se omezil hlavně na jedno: náchylnost k AP (analýze-paralýze) při rozdělování kostek. A to zejména ve chvíli, kdy rozdělující hráč vidí jen negativa („tohle mu přece nemůžu nechat, protože s tím udělá tohle… no, ale toto mu taky nemůže nechat, protože…“). A pak asi taky možné opotřebování materiálu, které je údělem všech „kreslicích“ her (ale které prozatím nepozoruju).

Závěrem

Nerad bych končil tuto recenzi obligátním „bezpečným“ tvrzením, že tato hra si určitě svoji cílovku najde. To totiž platí o každé hře. Řeknu to tedy jinak. Je dost možné, že hra vám nesedne – někteří z hráčů, se kterými jsem ji testoval, mi řekli: „Jo, ta hra dává smysl, ale prostě není pro mě… neumím to asi správně vymyslet.“ Ale myslím si, že pokud vám sedne tak jako mně, stane se z ní vaše oblíbená zábava pro dva.